baviči s velkým "b"

Žijeme v požehnané době - v požehnané? Otázka je, na co požehnané... Leckdo si stýská po dobách minulých a my musíme uznat, že v některých segmentech činnosti lidské si stýská právem. Nechceme hanět dnešní televizní baviče, ale přiznejme si, že kultovnosti těch předrevolučních málokterý dospěje. Připomeňme si několik nezapomenutelných zjevů a pořadů předlistopadové zábavy.

Vladimír Menšík
Extratřída v zábavných scénkách, známý vypravěč a osvědčený uvaděč kavkohorských Silvestrů. Menšíka netřeba připomínat – rodák z jihomoravských Ivančic začal hrát již krátce po druhé světové válce v pražském divadle Emila Františka Buriana. Komediální talent mu byl vrozený a tak bez herecké průpravy (tu si později doplnil na Jamu) postupně pronikl až na prkna Národního divadla.
Jeho médiem ale byla beze sporu televize. Kromě cyklu Bakaláři, který považoval za nudný a nehodný svého času, uváděl dlouhá léta pořad Křeslo pro hosta, vyzpovídal obrovské množství zajímavých osobností, když mu však vedení televize začalo v rámci normalizace do křesla usazovat více a častěji komunistické funkcionáře, schválně dorazil na natáčení opilý a pořadu byl na pokyn z vedení zbaven. Díky těmto televizním pořadům, besedám, Silvestrům a své vypravěčské ekvilibristice se dostal doslova do každé domácnosti od Aše až po Čiernou nad Tisou. Z jeho nejznámnějších vystoupení vybíráme geniální dialog s Jiřinou Bohdalovou „Tonda má ženskou“. Samozřejmě byl Vladimír Menšík také excelentním vypravěčem vtipů.

František Filipovský
Alias první Čech, který se objevil v pravidelném vysílání Československé televize (pravda, když se podíváte na záznam, zjistíte, že je vlastně až pátý v pořadí). Začínal již před válkou, známý je například jako student Mazánek z komedie Cesta do hlubin študákovy duše (kde se mimo jiné setkal s dalšími mladými talenty Rudolfem Hrušínským, nebo Karlem Högerem).
František Filipovský nebyl co se televizní zábavy týče celebritou své doby. Nezapomenutelný byl ale z divadelních i filmových rolí. Od konce šedesátých let se věnoval dabingu, a tak například Luise de Funése známe právě v geniálním podání Františka Filipovského. V jednom ze Silvestrů závěru let sedmdesátých si František s Ludvíkem dokonce potykali. Jakožto gurmán považuju za jednu z nejlepších scén návod na přípravu Bramborového nákypu z filmu Grand restaurant pana Septima.
Báječný je dabing (a taneční kreace) také ve filmu Piti Piti Pá.

Miloslav Šimek a Luděk Sobota (Petr Nárožný, Jiří Krampol, Uršula Kluková)
Slávek Šimek je známý především jako jeden z dvojice Šimek Grossmann. Společně s dvojicí S+Š působily v průběhu šedesátých let v divadle SeMaFor. Obě dvojice přetrhla tragická událost, Jiří Šlitr opustil tento svět nejspíš sebevraždou. Jiří Grossmann podlehl v prosinci 1971 Hodkingově chorobě.
Nebylo jednoduché navázat na intelektuální humor ze společného pera Šimka a Grossmanna, nicméně ve spolupráci s Luďkem Sobotou a Petrem Nárožným se to nějakou dobu Šimkovi úspěšně dařilo. Nezapomenutelný je například dialog „Nad dopisy diváků“, všechny pohromadě naleznete například ve scénce „Večerníček“. Když ale Luděk Sobota dostal od obávaného šéfa Kavčích hor Jana Zelenky stopku na vystupování v Československé televizi, trojice se rozpadla a Miloslav Šimek musel najít jiné partnery. Nakonec jimi byli Jiří Krampol a v závěru osmdesátých let také Uršula Kluková. To už ale kleslo komické umění na estrádní úroveň a jen jako příklad uvádím scénku Asi takhle, povšimněte si častého výskytu anglismů „Gum game pliving“.
Ve zlatém období se trojice Šimek – Sobota – Nárožný autorsky podílela na filmu Jen ho nechte, ať se bojí. Sobota s Nárožným před zákazem také spolupracovali s autorskou dvojicí Smoljak-Svěrák (potkali se například ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje). Miloslav Šimek přispěl do fondu televizní zábavy i po roce 1990 svoji sérií pořadů S politiky netančím, kde byla jeho hereckou partnerkou slovenská bavička Zuzana Bubílková.

Milan Lasica a Julius Satinský
Samozřejmě v rámci Československa jsme na našich obrazovkách mohli vídat baviče z obou stran Beskyd. Autorská dvojice L+S se do povědomí televizních diváků dostali absurdními dialogy. Ty od druhé poloviny sedmdesátých let nechyběly v žádném televizním Silvestru.
Populární byl jejich divadelní pořad Ktosi je za dverami.
Popularitu potvrdili svými hereckými úlohami mimozemšťanů (A a B) ve filmu Oldřicha Lipského a Srdečný pozdrav ze Zeměkoule.
Samostatně si Julius Satinský střihl klasickou roli v komedii století S tebou mě baví svět.

Felix Holzmann 
Byl nezapomenutelnou postavou televizní zábavy. Přihlouplé komice na základě nedorozumění dal úplně nový rozměr, za svou kariéru si prý vystačil jen s asi deseti scénkami, které neustále opakoval a cizeloval k dokonalosti, úspěch měl vždy. Natvrdlosti se lidé totiž smějí pořád.
S vystupováním začal již na konci padesátých let úspěšnou rozhlasovou scénkou „Akvárium“, po jeho boku se vystřídalo několik partnerů – nejčastěji spolupracoval ale s charismatickým Františkem Budínem (zaměstnancem ČSD). Mezi proslulé patří jeho scénky „Kviz“, „Pan Vrána“ nebo setkání s ikonou Karlem Gottem.
Dokonce se zúčastnil natáčení nepříliš úspěšného filmu Ivana Mládka Deset malých běloušků, ten se však natáčel až v roce 1993 (tento film je v podstatě kompendiem smrti normalizačních komiků).

Televarieté, Kabaret u dobré pohody, Možná přijde i kouzelník
Jiřina Bohdalová a Vladimír Dvořák – dvojice, která se v televizním formátu setkávala s divákem nejdéle. Jeden z nejpopulárnějších pořadů Televarieté se s přestávkami vysílal od roku 1971 do roku 1998. Kvalita byla kolísavá, cenzúra papežštější než papež, normalizovaný divák ale bral, co ředitel Zelenka dával. V pořadu se střídali populární osobnosti, umělci ze spřátelených zemí a čísla Československých cirkusů a varieté. Vladimír Dvořák v závěru osmdesátých let již pravidelně zařazoval do pořadu narážky na skomírající režim.
Kabaret U dobré pohody byl autorský pořad úspěšného režiséra Zdeňka Podskalského (mimo jiné partnera Jiřiny Jiráskové). V Kabaretu U dobré pohody mohly díky renomé Zdeňka Podskalského vystoupit i osobnosti v lehké nemilosti komunistické strany, například roku 1977 Miroslav Horníček. Podskalský spolupracoval (scénáristicky či režisérsky) na tak známých filmech jako jsou Drahé tety a já, Kulový blesk, či Noc na Karlštejně. V československé televizi je také podepsaný pod nejúspěšnějšími silvestrovskými pořady s Vladimírem Menšíkem.
Zdeněk Podskalský stál také v roce 1982 u zrodu pořadu Možná přijde i kouzelník (režiséři se pak střídali a pořad se držel až do devadesátých let). Trošku nový formát využívající komediálního potenciálu ústřední čtveřice Jiřího Lábuse, Oldřicha Kaisera, Jiřího Korna a Jarky Hanušové měl hned úspěch. (Mimo jiné také díky parodiím na dobové hity a všudypřítomným mystifikacím.) Postupně se rodina Kouzelníkova rozšiřovala o další dobové hvězdy – nechyběli společné výstupy Jiřího Wimmera a Karla Černocha. Pořad cestoval po divadlech v Čechách, střídal různá témata. Základem byla komika dvojice Kaiser Lábus. Velmi zajímavé je na půdorysu těchto zábavných pořadů sledovat vývoj jednotlivých umělců (velmi markantní na příkladu Jiřího Korna od počátku 80’let až do devadesátek).

Samozřejmě nemůžeme jmenovat všechny umělce té doby – mnoho jich prožilo v 70.‘ a 80.‘ letech vrchol kariéry, nejplodnější léta. Tedy jen telegraficky: Cimrmanologové Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak
Šaráda a Hitšaráda Karla Šípa a Jaroslava Uhlíře (nesmíme zapomenout na Triky a Pověry s Petrou Janů)
Sešlost Jiřího Císlera a Luďka Nekudy
Od roku 1987 se vysílá Manéž Bolka Polívky Už roku 1980 začíná z nápadu režiséra Jána Roháče anketní pořád podobný formátu Nikdo není dokonalý pod názvem Jak se vám líbí.
Ján Roháč je také podepsán pod původními proslulými Hovory H Miroslava Horníčka – ty se ovšem vysílali opět až po roce 1990 pod režijním vedením Vladimíra Svitáčka a Ivo Paukerta.